Z Cameron highlands do Bangkoku

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

Autobus z Cameron highlands mě vysadil ve městě Ipoh kousek od nádraží a hned se ptám, v kolik to dnes jede do Bangkoku. „Volné místo tu máme až na sobotu“. To je pro mě problém. V neděli odlétám z Bangkoku a budu mít co dělat, abych to stihl. Trať z města Ipoh do Bangkoku je necelých 1300 km dlouhá a jízda trvá kolem 20 h. Pán si dává s odpovědí na čas, když se ho ptám na způsob, jak se mohu dostat do Bangkoku dřív. Nakonec řekne: „včera mě jedna žena poprosila, jestli jí mohu pomoct prodat tento lístek“. A se slovy: „jede Vám to za 3 h, máte velké štěstí, pane“ mi podává lístek a bere si peníze.
Miluji tyhle cesty vlakem okolo rýžových polí, osetých, sklizených, nebo těsně před sklizní. Kde se slétají ptáci a hodují si po svém. Na elektrickém vedení podél trati jsou rozeseta menší či větší hejna drobného ptactva. Po polích na svých dlouhých nohách se rozvážně procházejí čápi a jejich těla se zrcadlí na hladině. Palmy tomu všemu dodávají na exotice.
Ubohé vesnice z dřevěných trámů pobité vlnitým plechem, které budí dojem, že se co chvíli rozpadnou, a takový dojem budí dost možná už desítky let. Lidé zde žijí své každodenní životy mezi rýžovými poli. Projíždějící vlak je na okamžik vytrhne z jejich starostí, když se na chvíli narovnají a upnou na něj svůj zrak. Chvíli na něj hledí, jak jim mizí z dohledu, a dost možná, že jejich představy ujíždějí dál v jednom z vagónů, zatímco se jejich těla shýbají a vrací se ke své každodennosti…
Míjíme čisté a upravované nádraží s obrazem krále a květinami kolem rámu, umístěném uprostřed nástupiště. Vesnice končí a scéna se vrací. Do zelena zbarvená zrcadla různých tvarů a odstínů vsazena do úzkých pásů vytvářejí dojem abstraktní mozaikové vitráže. I v místech kde je vše vzrostlé stačí udělat jeden krok a je jasné, že půda je nasáklá vodou. Rozeseté a osamělé palmy, vysoko čnící nad okolní krajinu, tak jako ční těla čápů procházejících se po rýžových polích. Úrodná půda je od trati oddělena pruhem dlouhých rákosů a keřů a elektrickým vedením. Ptáci rozesetí po drátech vyhlížející do krajiny, kde by bylo co k snědku, nebo čekající jeden na druhého. Dlouhé palmové listy, na koncích jakoby rozcupované, vyčnívají mezi rákosím. Porost kolem trati natolik zhoustl, že přes něj není nic vidět, jen sem tam se krajina otevře v místech, kde pod trať vtéká voda z kanálu. Malé vlakové nádraží s ještě menším stavením a přístupovou cestou. To vše vystupuje nad okolní krajinu, ve které se střídají malé a velké abstraktní vitráže pevně usazené do hrází. Přístupová cesta mizí někde v dáli. Na jednom stromu se střídá několik odstínů zelené, vše pokropené ranní rosou a lesknoucí se v dopadajících paprscích. Dlouhé bílé krky čápů ční nad vzrostlé klasy a po malém dřevěném můstku klenoucím se nad kanálem poskakuje malý ptáček. Rýžová pole vystřídala pole plná klasů obilí. Ty pak sklizená políčka, na kterých se pasou krávy, které se chodí napájet k tůním s lekníny vyčuhujícími nad hladinu.
Klasy jsou zčásti lehlé na poli, včera odpoledne se zatáhla obloha a lilo jako z konve několik hodin. Když zapomenu na déšť v Phnom Pehnu, bylo to poprvé, co jsem v Asii zažil takový liják. Přesně takové ukazují ve zprávách, když se zrovna mluví o Asii. Když nad tím tak přemýšlím, buď jsem měl štěstí, nebo období dešťů není zas tak hrozné jak jsem si myslel. Z evropské perspektivy a z toho, co má člověk možnost vidět ve zprávách za dojemného hudebního doprovodu je možné si udělat představu o každoroční apokalypse. Tím však nechci zlehčovat utrpení spojené se záplavami.
Vesnice a města se střídají kolem trati s osamocenými staveními. Hustota osídlení houstne. Skoro u každého stavení podél trati je u vstupní branky nebo přímo na pozemku malý oltář. Na jednom či dvou kůlech je posazena malá kopie chrámu s pozlacenou střechou a bílými sloupy, zmenšená verze těch, ke kterým se chodí vesničané modlit, a jsou k vidění hlavně ve větších městech. Většina staveb kolem trati jsou přízemní a v městech vyrostou maximálně do 2-3 pater, často to jsou dřevěná stavení.
Ratchaburi, první velké město. Za necelé 3 h jsem v Bangkoku.
Život kolem trati je nejzáživnější hlavně ve větších vesnicích nebo menších městech, kde jsou podél trati a blízko nádraží rozeseti stánkaři s různými produkty. Celkově je toho zde víc k vidění než ve velkých městech, ve kterých je většinou kolem trati nevzhledné prostředí, nepořádek a často i místní slumy.
Rýžová pole zmizela, nahradila je vzrostlá kukuřice. Železnici doprovází úzký pruh vozovky a podél trati se často ukazují obydlí s velkou zahradou. Objevují se první velké honosné chrámy se špičatými střechami. Tak typickou thajskou architekturou, která se ne náhodou podobá té kambodžské. Stavení a obydlí podél cesty už nejsou tak ubohá, ve skutečnosti jsou velmi často vidět pěkné stavby, upravené, čisté, s udržovaným okolím. I malá nádraží kolem cesty jsou udržovaná a čistá, s okrasnými záhony. Nádražní budovy jsou přitom často moderní a čisté stavby. A to nejen zde, pár hodin od Bangkoku. Sem tam se vrátila rýžová pole, ale díky hustějšímu osídlení a vysokým stromům, palmám a keřům už nejsou tak častá a tak velká.
Zatímco autobusová doprava na delší vzdálenosti se pro mě postupně stala noční můrou, z velké části zásluhou nočních lůžkových „spících“ autobusů, tak železnice má pro mě pořád své kouzlo. Jediné, co shledávám na vlacích jako jejich negativum, je, že jich není dost a v řadě zemí je jen jedna hlavní trať. Měnící se krajina, lidé, příroda, obydlí. Žádné vyhýbání protijedoucím autům na poslední chvíli, žádné troubení, blikání, poslouchání oblíbené hudby pana řidiče z chrčícího repráku přímo nad vámi. Máte-li ve vlaku vůz s lůžkovou úpravou, můžete si skutečně lehnout a narovnat se.
Už 15 min. jedeme něčím, co je a ještě není Bangkok. Spousta baráčků, baráků a chatrčí z plechu v jedné změti. Klasické nevzhledné předměstí řady asijských měst. Mezi tím dlouhé území nikoho. Pás půdy vyhrazený pro trať s vedle a nad ní vedoucí silnicí na mohutných sloupech. I tento prostor se využívá. Někdy jsou pod mostem provizorní stánky, někdy parkoviště. Místy se objevují chatrče, které se z provizorních staly trvalým obydlím pro ty méně šťastné. Jsme na nádraží.
Je 30. listopadu a po necelých 5 měsících cesty jsem skoro na konci. Čeká mě ještě den a půl v Bangkoku a pozítří budu vystupovat z letadla na letišti Václava Havla……

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.