Pstruh od tureckého kmotra

V Aglasunu jsem se ještě snažil nabídnout řidiči peníze ale on se jen usmál a mávl rukou. Vyhladovělí jsem si šel koupit potraviny aspoň na tři dny. Platím a ptám se na penzion, pár telefonátů ale nic. Posílá mě víš do vesnice. Přicházím k hráčskému doupěti s velkými monitory a pohodlnými sedadla ve kterých sedí ta 10 letí kluci a hrají hry. Ani zde jsem neuspěl. Po 5 min. přicházím ke krámku a nacházím veterináře Alího, který se se mnou dává do řeči. Ten zaměstnal hledáním další tři kamarády a po půl hodině sedám k Alímu do auta a jede se. Po chvíli vystupuji u solidního penzionu a zjišťuji, že tam kde všude jinde mívají bazén jsou rybí sádky a za neustálého proudění a bublání vody zde chovají pstruhy. A s překvapeními není konec. Takto vybavený penzion bych na místě jako je toto nečekal. Hlavně když to porovnám se stavem vesnic, kterými jsem procházel tak nevycházím z údivu. Vše je nové a naleštěné. K večeři mi byla slíbena ryba a tak scházím na osmou dolů do restaurace. V rohu dlouhé místnosti sedí kolem jednoho stolu osm chlapů a já zjišťuji komu patří ta luxusní auta co jsem venku minul. Sedám si a za chvilku mi přistane na stole panák čaje, pánská sešlost dostává také po jednom. Obsluha přináší ryby zatím jen pánům a já už zdálky slintám jako bernardýn.

Mě prozatím přistává na stole miska s papričkami, zeleninový salát, miska smetany a chleba. Pouštím se do toho s chutí. Netrvá dlouho a nese se pstruh i mě. Při pohledu na toho macka co mi přistál na stole si uvědomuji, že jsem se vůbec nezeptal kolik stojí ubytování s večeří a snídaní. Při pohledu na pstruha mě nepříjemné myšlenky postupně opouští a pak už slyším jen vlastní mlaskání a debatu Turků od vzdáleného stolu. Byl to nejlepší pstruh co jsem kdy v restauraci jedl. Pánský klub v rohu se mezitím mírně obměnil. Sem tam někdo odcházel od stolu aby si zatelefonoval na druhé straně místnosti a pak se zase vracel. Debata byla v plném proudu a mě napadlo, že nějak takhle jsem si vždy představoval sešlosti místních bossů v Rusku. Jen s tím rozdílem, že v mých představách se roznášely panáky vodky a ne čaje a roznášela je přinejmenším miss Moskvy loňského roku a ne místní vesničan jako tady. Mé představy přerušil až jeden z nich, po té co vstal od stolu přišel ke mě a promluvil na mě turecky. I když jsem mu nerozuměl, z jeho gestikulace jsem pochopil něco ve smyslu: „toto je uzavřená společnost a my si tu s přáteli povídáme o soukromých věcech tak pokud jste něco slyšel…….“ Na to jsem mu česky odpověděl, že mu nerozumím. Oddychl si a zeptal se odkud jsem: „czech“. „Czech? Á, Czechoslovakia“! Otočil se k přátelům o oznámil:„je z Československa“. Večere skončila, mě i jim a já se zeptal na účet. Tak prý až zítra ráno………
Na snídani přede mnou přistála miska černých oliv, dva druhy sýrů, rajče, okurka, džemy chleba a čaj. Z okna koukám na ryby bojující s proudem a hoduji. Přichází majitel, pozdravím se. Koukne na stůl, sebere mi chleba a zavolá Ahmééééd! A za chvíli mi sám přinese čerství chléb.