Přespání na Řeckém stadionu

Během noci se počasí natolik zhoršilo, že jsem se po snídani a hrnku kávy, který mi přinesli sousedi z karavanu vedle mě rozhodl vše sbalit a pokračovat do Antalye. Udělal jsem dobře jen co jsem sedl do autobusu začalo pršet.
Dnes mě tedy čeká Perge 15km od Antalye. V té se chci zdržet pokud možno co nejméně. Je to klasické velké město a navíc turistická lokalita plná naháněčů. Další z důvodů proč se nerad pohybuji po velkých městech je, že můžete strávit celý den v místní MHD a když se vám podaří párkrát přesednout špatně, dostanete se na opačnou část města, den je ten tam a nic z toho nemáte. Do Perge jsem se tentokrát nechtěně dostal až po 16h, právě díky chybě v přestupu. Vlastně jsem dojel dolmušem až na konečnou a tím jsem minul Perge o nějakou půl hodinu. Další půl hodinu jsem čekal na zpáteční spoj. Ten se zastavil na každé zastávce a tak do Perge už to nebyla půl hodina ale celá hodina. Co mě udržovalo v dobré náladě, byl řidič, který když pochopil můj omyl odmítl zaplatit zpáteční cestu a tak jsem jel do Perge zadarmo.

Jako celá řada jiných míst v této oblasti je i Perge spojeno s počátky křesťanství. Konkrétně v případě Perge to byla návštěva sv.Pavla s jeho společníkem Barnabášem. V Perge se nacházejí zachovalé lázně, kde je možné si v detailu prohlédnout systém na rozvádění vody. V solidním stavu je i stadion, divadlo, agora a fontána s kanálem na vodu, který byl z obou stran lemován dlážděnou cestou s krytým sloupovým ochozem. Byl to právě stadion, který mi zbyl na konec prohlídky. Jen jsem tam tak seděl a koukal na hodiny. Ne snad, že bych čekal odkud vyběhnou římští atleti, jen mě tak napadlo, že tu přespím. Ještě chvilku jsem čekal,jestli přeceněn nepřijde hlídač, který mě vyžene ale nikdo se neukázal. Se setměním se rozsvítily reflektory ale to bylo všechno. Našel jsem si šikovné místo, ve stínu a hodně nízko abych nebyl vidět. K večeři se podávala pytlíková polévka, tuňák v plechu a pečivo. Původně jsem si karimatku rozložil na kamennou lavici. Kolem 1 hodiny ráno začalo ale pršet a tak jsem se přemístil do uličky, rozložil jsem nad sebou pončo pláštěnku, na obou stranách zatížil a spokojeně jsem usnul. Ráno, když jsem procházel branou, jsem musel zalhat a na otázku: „vy jste tu spal?“ jsem odvětil, jen že jsem fotil východ slunce na chrámem. Samozřejmostí bylo, že po mě nezbyly žádné odpadky.