Petek restaurant, místo k přespání

Na Izmirské autobusové nádraží jsem dorazil ve 21h. Už když jsem projížděli městem, měl jsem takový zvláštní pocity. Ty mi říkali, že poslední na co mám nyní chuť je velké město. A tím Izmir byl. Skoro 2 hodiny jsem bloudil po Izmirském nádraží kdy jsem bloumal nad tím kam teď. Do města se mi nechtělo, ubytování jsem zajištěný neměl a během mého bloumání většina dopravců vyprodala pro mě zajímavé spoje a tak jsem se rozhodl pro město Selçuk. Vlastně nerozhodl, prostě mi nic jiné nezbylo. Háček byl v tom, že autobus odjížděl až za 4 hodiny. Srazil jsem si lavičky a ustlal jsem si na nich. Spolu se mnou tam polehávalo dalších 5 Turků.
V Selçuku mě to vyplivlo někde uprostřed města krátce po 3h ráno. Ti co vystupovali se mnou se rychle rozprchli do svých domovů a já seděl na lavičce vedle nějakého parku a nikde ani živáčka. Začal jsem se rozhlížet, pod jakou palmou bych si ustlal abych nebudil pohoršení až budou kolem mě Turci procházet ráno do práce, když v tu vidím jak si to ke mně kolíbavou chůzí zamířil pán se psem. Kdekoliv jinde by kolem mě prošel jako bych byl vzduch. Kdekoliv jinde ale ne tak v Turecku. Začal se se mnou bavit jako bychom se včera rozloučili na stejném místě. Zasypal mě hromadou otázek, a když si mě vyslechl kývl na mě a řekl: „pojď se mnou já mám támhle restauraci, zapnu ti topení a můžeš tam přespat“. V restauraci byla jedna celé stěna včetně sloupků pokryta obrázky slavných Turků, kteří zde byli hosty. Nesměl chybět obrázek Kemala Atatrka a otce pana Peteka, který sloužil na bojišti právě pod Kemalem. Nechyběly ani fotky z jeho mládí kdy hrál profesionálně fotbal. Pan Petek mezitím připravil čaj a něco málo na zub aby mě pohostil. Povídali jsme si o jeho rodině, o mích cestovních plánech a čas ubíhal. Po hodině se zvedl a se slovy: „tady si lehni, kolem 8h přijdou moje děti“ se semnou rozloučil a odešel domu.
V 8 h. jsem byl vzhůru. Batoh jsem nechal v restauraci a vydal jsem se do města. Měl jsem před sebou basiliku sv. Jana, chrám Artemis a Efes……