Po hodině jízdy jsem v 10:15 vystoupil z minibusu v Kiniku. Na pořadu dne byla návštěva Xanthosu a Letoonu. Namířil jsem si to v plné polní rovnou ke Xanthosu. Ten byl kulturním a ekonomickým centrem Lýkijské konfederace, kterou tvořilo 20 městských států. A právě tento útvar je vůbec prvním známým federativním uspořádáním na světě.
První ruiny mi připomínají smutný fakt, že pokud chcete navštívit řadu antických památek musíte cestovat po evropských muzeích. Zde už jen trčí cedule s popisem a vyobrazením chrámu ve smyslu tuto památku byste zde viděli kdyby zde byla ještě umístěna. V současné době umístěna v Britském muzeu. Hned musím ale konstatovat, že muzea často byla jedinou spásou proti rozebrání chrámů do základů novějších staveb. S myšlenkou na to, že tu snad i něco nechali stoupám do kopce. Nechali tu toho docela dost, celé divadlo a pár chrámů. Nádherná mozaika, na kterou tu je upoutávka je už taky v čudu (v muzeu). Ale opětně, není divu mozaiku lépe ochrání v muzeu než na denním světle, kde by vlivem povětrnostních podmínek byla degradace barev nevratná. Tak jako v Egyptě jsou všechny památky dřív nebo později zaváty pískem, zde vše dříve nebo později proroste travou, keři. Hrobky dále od cesty jsou už takřka celé zarostlé a prodírat se k nim není nic jednoduchého.
Letoon byl svatyní bohyně Leto a v Lýkijském období jedním z nejvýznamnějších náboženských center regionu. Je ale dost z ruky tak budu muset jít pěkný kus cesty pěšky. Po půl hodině a několika nevydařených pokusech stopovat mi zastavuje Turek na motorce. Vlastně jsem se ho chtěl zeptat jen na cestu, nečekal jsem že by byl ochotný mě naložit. On taky nečekal a jen mávl ať si sednu. Na křižovatce jsem sesedl a poděkoval, Turek pokračoval rovně a já musel vydat doprava cestou mezi zrcadli. A proč zrcadli? Oblast Kinik je jednou velkou rovinou, která je vyložena malými skleníky, které jsou od sebe odděleny jen cestami. Takže při pohledu ze shora to skutečně budí dojem velkého vitrážového okna nebo zrcadla. Schválně se koukněte na Gogole Earth aby jste měli představu jak je tato plocha rozlehlá. A teď si představte, že je pravé poledne, na obloze ani mráček a vy se pohybujete s 22 kg na zádech po úzké cestě a všechny skleníky kolem vás pohlcují to obrovské množství paprsků. Proto jsem byl rád, když mi nabídl svezení další kluk na motorce. Marlon Brando, soudě podle drsného výrazu v obličeji. Jeli jsme s větrem o závod a co chvíli mě náhlá akcelerace motorky a batoh na zádech převažovali dozadu. To ve chvílích, když jsme projížděli kolem místních děvčat. Mladý kluci na motorkách jsou prostě všude stejní.
Je čas oběda a tak zaujímám místo v posledních řadách divadla a vytahuji chleba, černá olivy, rajče a sýr. Voda místo vína tu idylku trochu narušuje. Není ani potřeba podotýkat, že kromě hlídače jsem tu sám. Po obědě si procházím ruiny chrámů. Jak je zvykem v ruinách Antických chrámů jsou i ruiny mladších Křesťanských kostelů. Dělám poslední záběry a jsem na odchodu. U vchodu se ještě zastavím na kus řečí s Němcem, který přijel na kole. Cestou zpět nasedám do vozu s rajčaty. Stavujeme se na jedné farmě pro 30 loden. Mám dvě možnosti, sedět a čekat až to naloží a nebo přidat ruku k dílu. Za velkého pobavení se zapojuji ale aspoň to bude rychle naložené. Cestou se ještě zastavujeme u jednoho domu a řidič mi přináší voda na zahnání žízně za moji námahu. Po chvilce vysedám na stejné křižovatce kde mě nechal první motocyklista. Po chvíli stopuji další rozvoz rajčat a jede se až do Kiniku. Řidič se mne snaží naučit nějaké to slovíčko turecky, pár jich je podobných s arabskými tak to nahlas porovnávám. Na to se mě řidič zeptá jestli mluvím arabsky, a já se raduji, že si konečně s někým popovídám. Sice mluví dialektem používaným v Saudské Arábii tak mi musí sem tam něco zopáknout ale jinak mu rozumím a on kupodivu rozumí i mé verzi arabštiny. Loučím se a v Kiniku rovnou nasedám do autobusu a jedu do města Kaš.
Je 17 hodin a v Kaši na autobusovém nádraží se opakuje notorický stejná scéna: „Hello my friend ! Are you looking for pension, not expensive? No, here is no camp, only 4 km from here“. Koukám do iPadu na mapu a vidím, že kemp je tak 10 min. pěšky od centra. Dopíjím čaj, děkuji za nabídku a jdu do kempu Club Kas Kamping.
Jsem po chutné a levné večeři se dvěma holkami s Welsu co jsem potkal v kempu. Ležím tu pod stromy na karimatce ve spacáku a dopisuji dnešní deník. Fouká vítr ale je dost velké teplo, jdu spát.
Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?
Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa
Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.