„klidně jděte spát, mě to vadit nebude“

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

Istanbul je v ranních hodinách prázdný bez turistů jen místní jdou do práce a sem tam se pohybuje osamělý turista co si přivstal.
Autobus je opětně klimatizovaný a podle stavu opotřebování takřka nový. Připadám si jako bych jel na školní výlet. Koupil jsem si lístek do autobusu zpola zaplněného dívčí třídou. Vedle mě si sedl mladý dobře oblečený Turek a tak jsem měl první možnost dát s někým dlouhou řeč. Ne že by to v Istanbulu nešlo ale vždycky, když se semnou dal někdo do řeči tak to dřív nebo později skončilo tím, že se mi snažil něco prodat.
Je 12:30 a v autobusu se podává se čaj nebo káva. Dávám si silný a sladký čaj, tak jako doma. Sjíždíme dolů k moři, krajina je kopcovitá, zem je kamenitá, půda červená asi železitá, barvou mi připomíná jílovitou půdu. Po prudkém sjezdu do nížiny jsou podél cesty opětně vidět pole a opětně prší. Asi už dlouho, pole jsou nasáklá vodou. Uběhne hodina a v Eceabat-Iskelesi vjíždíme na trajekt a opouštím tu část Turecka, která je na evropském kontinentu.
Çanakkale (čti “Čanakale”, v překladu “hliněný hrad”) je významné tím, že se přes něj jezdí na archeologickou lokalitu Trója, po Turecku Truva. To se Vám snaží připomenout i mohutný Trojský kůň, který je vystaven na nábřeží na dohled od trajektu. U jeho nohou je ještě model města Trója ve svých jednotlivých historických fázích vývoje. Za pěkného počasí si dokážu představit pěkně strávený den procházením po městě a po nábřeží ale za počasí, které mě provázelo celou cestu až do Çanakkale můžu jedině tak nepěkně zmoknout. Celý den v hostelu jsem ale strávit nechtěl a tak jsem se rozhodl pro mokrou variantu. Stejně je duben a tak o takové počasí nebude v Turecku nouze. Tak si aspoň zvyknu. Nakonec z toho byla příjemná procházka i bez pláštěnky, kterou jsem uzavřel lukulskými hody v místní restauraci. Miluji tureckou kuchyni !
Pokoj jsem sdílel se dvěmi nesdílnými Číňany a jedním Korejce, který vydával jediné zvuky. Neustálé pípání, které znělo z jeho playstationu bylo jediné, co se od něj dalo čekat. Ticho bylo narušeno až kýmsi, kdo byl slyšet už ze schodiště. A podle dusotu se k našemu pokoji blížilo něco velkého. Rozrazily se dveře a do místnosti vešel 210 cm vysoký rozesmátý Australan, zrzavý i na obočí. Jak dlouhý, tak hubený. Jeho ruce a nohy byly všude po pokoji. Automaticky jsme se oba podívali na jedinou postel, která v pokoji zbyla a dali se společně do smíchu.
Blížil se čas spánku a vzhledem k tomu, že pípání neustávalo, Long Charles (jak jsem Australana mezitím přezdil) taktně notorickému hráči naznačil naše plány na následujících 8 hodin. Na to Korejec s klidem a bez jakékoliv známky empatie odpověděl: „klidně jděte spát, mě to vadit nebude“. Na to jsem vybuchl jsem smíchy a Long Charles vstal a vysvětlil mu, že nám to rozhodně vadit bude, když nepřestane hrát. Teď už to pochopil….

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.