Hanoi koloniální nostalgie

Hanoj si stále udržuje svůj koloniální ráz a to z části i proto, že ekonomické reformy zde začaly na počátku 90. let a nejsou tak prudké jako v Číně. Pokud Vietnamci zbohatnou, a některým se to už přihodilo, a nenapadne je část Hanoje srovnat se zemí, jak se to děje v Pekingu, tak by Hanoi mohlo být za 10 let velmi pěkné město. Ceněné právě proto, že je tam minimum sklo-železo-betonových konstrukcí.
I přes to, že zde můžete vidět západní značky a řetězce, místní obchody stále dominují. Město je pro turisty hlavně spojené se jménem Ho Chi Mina, který zde má muzeum, mausoleum a všude visí jeho podobizny. Tak jako v Pekingu můžete vidět dlouhé fronty místních, čekajících na to, aby mohli vstoupit do mausolea a spatřit nabalzamované tělo svého vůdce. A tak jako v Pekingu zde můžete vidět ty samé lidi, jak se klaní v chrámech. Lidé mají prostě potřebu se někomu klanět a moc o tom nepřemýšlet. Nebo to má co dělat s úctou k předkům, kteří, ať byli jacíkoliv, tak si zaslouží zbožnou úctu?

V Hanoi, asi jako v celém Vietnamu se spousta věcí odehrává na ulici. Během dne to na ulicích žije. Tomu je přizpůsoben i vzhled domů. Obytné domy v centru se dají nejlépe připodobnit garáži s velkými otevíracími vraty. Za pěkného počasí pak procházíte po ulici, vyhýbáte se motorkám, kterými jsou zaplněny jak silnice, tak i chodníky a nahlížíte do interiérů domů. Někdy sedí celá rodina venku na plastových stoličkách a jí nebo se baví. Ženy sem tam něco šijí. Velký vnitřní prostor domu je zaplněn nábytkem, televizí a klasickým vybavením obývacího pokoje. Někdy je tam však navíc oltář a i zaparkovaný skútr. Hlavně pak kolem staré čtvrti se přízemí většiny domů proměnilo buď v kavárny, nebo obchody nabízející všechny možné druhy zboží především pro místní. A tak, i když v této části města se pohybuje dost turistů, je poznat, že Vietnamci zde stále žijí svým způsobem života, sem tam narušeným turismem a sem tam i turismem obohaceným. Proto se mi tu tak líbí. Plně si zde uvědomuji, jaký je rozdíl mezi živým místem jako je toto a centry měst, které jakmile je noha turisty opustí, tak zde život utichne.
Někdy tak na mě působí části Prahy, kde se z bytů staly apartmány a jsou spíš používány jako investice a skutečný život se z těchto míst vytrácí.
Ale dost možná, že to čeká i Hanoi a podobná místa. To až je objeví investoři a Hanojské domy se budou nabízet v real-estate katalozích. Zahraniční investoři začnou skupovat nemovitosti a měnit město k obrazu svému. Jejich původní obyvatelé budou vystěhováni do nových výškových paneláků na okraji Hanoje. A z centra Hanoje se stane bezduchá turistická destinace. Hanoi přece není přístavní město. To si říkám, když procházím kolem břehu rozlehlého jezera. Mate mě pohled do nekonečné dálky, kde není vidět, kde jezero končí. I zápach rybiny je spíš charakteristický pro nějaké přístavní město.
Stovky, tisíce, desetitisíce motorek, skútrů, mopedů a sem tam pár kol, mezi tím vším se proplétající žlutý Aston Martin, Mercedes a robustní Rolls Royce, a to vše za neustálého zvuku klaksonů. To jsou další výjevy z denní Hanoje a já se ocitám zpět v centru. Když cestou nahlížím do obchůdků a otevřených domů, skoro vždy je někde v rohu na zemi vidět malý oltář s vonnými tyčinkami a různými obětinami. Je večer a před vchody domů je občas možné spatřit malý obřad pálení peněz a jiných obětin. Nejsou to pravé peníze, jen obyčejné papírky, ale i tak je to někdy pěkný táborák na kraji chodníku. A to vše se děje v zemi, kde je stále reálný komunismus. Lidé ho asi přijali jako jeden z nábožensko-filozofických směrů. Není čemu se divit, vždyť komunismus v řadě zemí vykazuje všechny znaky náboženství včetně uctívání skoro zbožštělého hlavního představitele……