Divadelní představení Světlo a Stín v Pamukkale

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

V restauraci jsem se vydatně a chutně najedl, zaplatil, poděkoval a vyřídil pozdravy a velké díky panu Petekovi. Sedl do autobusu směr Pamukkale a těšil se na další náhodná setkání. To přišlo dřív než jsem se nadál. V autobusu spolu se mnou a pěti Turky seděl ještě další cestovatel. I když byl autobus prázdný, řidič dbal na to aby každý seděl na místě na které měl jízdenku. Billovo místo bylo vedle mě. A tak jsme se dali do řeči a nepřestali jsem. Před nás si sedli ještě dvě čínanky, jedna z nich aspirovala na členství v národním basketbalovém týmu. Té mi bylo obzvlášť líto. Autobus nebyl zrovna nejpohodlnější a mi dva s Billem jsem měli otlačená kolena od předního sedadla. Pedantský řidič, když zpozoroval pokus o vzpouru, zahnal Číňanku zpět vedle kamarádky na její místo. Pomyslel jsem si, že takhle to dopadne vždycky, když se člověk začne až moc pedantsky řídit pravidly. Naštěstí se živil jako řidič, a tak nemohl způsobit větší škody někde jinde. S Billem cesta ubíhala, jako kariérní diplomat toho měl po 25-ti leté službě hodně za sebou. Vystřídal celou řadu ambasád se specializací na Afriku a blízký východ. Momentálně byl ale na mrtvém bodě. Naposledy působil v Damašku. Po uzavření ambasády nebylo jisté jestli ve službách nadále zůstane. Mohl skončit a nebo mohl dostat nové přidělení do Pekingu. To je dost široký záběr a na jistotě to člověku moc nepřidá. Po té co ho přesunuly do Ankary kde měl vyčkat dalších instrukcí Bill nelenil popadl batoh a vyrazil na cesty po Turecku, sám bez rodiny. V Pamukkale jsme zapadli do restaurace a bavili se až do 2h do rána. Bill následujícího dne odjížděl dál a tak jsme se rozloučily.
Po probuzení v 15h jsem vyrazil na zdravotní procházku která se trochu zvrtla. Když jsem u kasy zjistil, že Pamukkale je otevřeno 24h denně, přidržel jsem se své tradice a koupil jsem si lístek ve chvíli kdy většina turistů památku opouštěla. Brouzdání, hledání správného světla a focení v travertinových terasách mě natolik zaměstnalo, že jsem se k rozvalinám antického města Hierapolis dostal společně s tmavými zlověstnými mraky, která se valily nad město. Bylo 19h a nad Hierapolí ležela neproniknutelná černá deka. Stmívat se mělo až za 2 hodiny ale už teď nebylo takřka nic vidět. Bez světelných kuželů, které z osvětlení dopadaly na ruiny by si ani neškrtl. Čelovka ležela někde v pokoji. To, že tam nejsem úplně sám bylo poznat jen v okamžiku, když se odněkud ze tmy ozvala vysílačka jednoho z hlídačů. Vydal jsem se prašnou cesto až ke vzdálenému divadlu. Byla to dlouhá cesta, hlavně díky té tmě jsem byl trochu dezorientován ale nakonec jsem to našel. Z nejvyšších řad se mi naskytl pohled na otevřené prostory jeviště, kterému spodní osvětlení dodávalo dramatickou náladu řecké tragédie. K tomu všemu náhlými blesky osvětlené mraky a potemnělá zatažená obloha a v dály svítící město. Temné představení, ve kterém měli hlavní roli světlo a stín. Na poloviční cestě z divadla mě už doprovázel hlídač se psem. Ale vše v dobrém, nebyl nepříjemný. Spíš to na mě dělalo dojem, že má starost abych někam nezapadl než, že by mě nejraději nasadil klepeta za rušení nočního pořádku. Rozloučil se semnou, do vysílačky řekl něco turecky a já se vydal travertinovými kaskádami zpět dolu. Tahle část byla kupodivu nejvíc nebezpečná, hlídač to věděl a tak mi z dálky vrhal světelný kužel na nohy dokud to ještě šlo. Párkrát mi to ještě sjelo a posadil jsem se na zadek, takže jsem to měl i s koupelí.

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.