Skip to content

3. Čínký čajový obřad za všechny pravhy

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

Cestou na náměstí Nebeského klidu mě v metru oslovil Číňan s velmi solidní angličtinou. I on byl v Pekingu na návštěvě, tak jsme měli společnou cestu.

Čen Čou je z města Xi’an, kam mám taky namířeno, a tak se tam možná za pár dní znovu setkáme. Přijel do Pekingu se svojí těhotnou manželkou na svatbu její sestry. Na náměstí vyrazil sám, protože podle jeho vlastních slov „těhotné ženy se velmi jednoduše rozčílí, a u toho být nemusí“.

Prošli jsme náměstí Nebeského klidu s mauzoleem strýčka Maa, ke kterému se jako čínský had vinula dlouhá fronta čínských turistů. Komunistický vůdce Mao Ce-tung je v Číně stále jako bůh. Podobné úlety považuji za jeden z největších paradoxů všech komunistických režimů. Nejprve se snažili vymítit jakékoliv náboženství, aby se postupem času sami nechali zbožštit, a to mnohdy ještě za svého života. Na Lenina se v Moskvě už fronty nestojí, ale Čína je něco jiného. Současná čínská společnost smíchala komunistické způsoby řízení státu a společnosti s prvky ranného kapitalismu okořeněné trochou toho Konfucianizmu a Buddhizmu. Říkejme tomu KKKB. A tak řada bohatých kapitalistů s rudou knížkou v kapse se na cestě domů ze své továrny, kde pracuje 5000 lidí za 5000 Kč měsíčně, staví v Buddhistickém chrámu, aby vzdali úctu, a doma pak se stejnou úctou projdou kolem obrázku Mao Ce-tunga visícím na zdi. Přitom spousta Číňanů neochvějně věří tomu, že stále budují komunismus.

I pohled Čen Čoua byl jasný, vláda jedné strany je lepší než americký systém dvou parlamentních stran. Tady když se komunisti rozhodnou něco postavit, tak se to prostě postaví, a je to hotové raz dva. Zatímco v Americe o tom musí dvě politické strany debatovat. Čen asi netuší, že v USA o tom nerozhodují politici, ale soukromý sektor. Ale je pravda, že jakmile se komundírové pro něco rozhodnou, obzvlášť tady v Číně, tak jdou přes mrtvoly. Konec konců i u nás zavedli pravidlo, když se kácí les tak lítají třísky. Musím dodat ještě na vysvětlenou, že Čen pracuje se svým otcem ve stavebnictví. Dodávají železné komponenty, takže proto to nadšení nad tím, s jakou rychlostí se tu staví. Spousta lidí tu sleduje výhradně vlastní zájmy, ono taky, abyste se prosadili mezi 1,2 miliardou spoluobčanů, to nijak jinak nejde. Když pozoruji Číňany, tak se chvilkami divím, jak mohli mít vůbec někdy komunistické smýšlení. Je tu tolik podnikatelů a podnikavců v čemkoliv. Na frekventovaných místech vám a kolemjdoucím pořád někdo něco nabízí a v turistických místech je to o to výraznější. Někdy k tomu volí dost nevybíravé způsoby. To, co z Číňanů udělalo tak horlivé komunisty, kteří byli schopni udat i vlastní rodiče a poslat je na šibenici, byl spíš hlad a bída, které tou dobou v Číně vládly. Má s tím ale co dělat i úcta k vůdci národa, ať už se jím stal kdokoliv. To je něco, co mají Číňané zakořeněno hluboko v sobě. Nezpochybnitelný obdiv k nejvyššímu vedení. A ti, co si dovolí zpochybňovat, jsou zavčas identifikováni a odhaleni jako zrádci. Už jsem to slyšel několikrát, naposledy od Billa, že v Číně je pár procent velmi schopných (a všeho schopných) jedinců, mužů i žen, a ti naprosto přesně vědí, co a jak chtějí a kolik lidí k tomu potřebují. Ten zbytek je prostě jen poslechne.

Na náměstí Tian´amen mám hodně smíšené pocity. Velký obraz Maa nad vstupem do zakázaného města, ze kterého často panovali ne o moc mírnější vládci. Ještě bych asi pochopil obraz Teng Siao Pchinga, skutečného otce ekonomických reforem. Ne, že by to byl lidumil. Byl to on, kdo brutálně potlačil demonstrace na náměstí Nebeského klidu v r. 1989. Snad i z tohoto důvodu by mi přišlo logičtější vidět nad branou jeho portrét.

Potřeboval jsem zkontrolovat maily, jestli už nenašli můj batoh, a tak jsem zamířil ke Starbucku. Čen navrhl, že půjdeme do čajovny, kolem které jsme právě šli. A tak mě čekal čajový obřad namísto wi-fi připojení. Malá místnost tak 2 m x 2 m, pár kusů kmene jako židle na sezení a stůl. Slečna nám připravuje jeden čaj za druhým, debatujeme a čas plyne. Čen se hodně divil, že v Praze chodím s kamarády do čajoven. Myslel si, že jsme spíš na pivo a kafe. Zas tak moc se nesekl, ale netušil, že by se u nás pil čaj jako u nich.

Po hodině a sedmém čaji jsem si uvědomil, že jsem se na začátku zase nezeptal na cenu. Po desátém čaji a další skoro hodině jsem si jeden z nich vybral a čekal jsem už jen na cenu. V přepočtu 600 Kč i s čajem, co jsem si vybral nakonec, nebyla tak hrozná cena. I když mi bylo jasné, že jsem spíš v turistické atrakci než tradiční čínské čajovně. Všech deset čajů mi chutnalo a příjemně jsme si popovídali, tak to rozhodně nebyly vyhozené peníze. To jsem si navíc měl možnost ověřit, když jsem pak v hostelu na internetu našel různé komentáře jiných baťůžkářů, od kterých chtěli za podobný čajový obřad v přepočtu až 1500kč.

S wi-fi jsem se nakonec ve Starbucku nechytl. Je potřeba si nejdřív koupit sim kartu a zaregistrovat ji pod svým jménem (aby bylo poznat, kdo jaké stránky navštěvuje), a pak se můžu připojit ve Starbucku přes neplacenou wifinu.

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.