Pod širákem v kempu Aksazlar

Cesta z Pamukkale do města Fethiye na jihozápadním pobřeží Turecka trvá mikrobusem necelých 5 hodin, a je asi v tom duchu, že z Dinizli jedete 3 a půl hodiny do kopce kdy, se krajina postupně mění z kopcovité na hornatou a s postupným klesáním teploty až na 12 stupňů Celsia se vyšplháte do výšky kolem 1200 metrů. Až poslední půl hodinu začnete prudce klesat do údolí a ručička teploměru naráz vyskočí na snesitelnějších 22 stupňů Celsia. I krajina se mění. Po 3 h. kdy kolem sebe vidíte jen hory větší či menší a v dáli zasněžené vrchy naráz přijedete do nížiny. Ta je využita do maxima, každý kus se buď obdělává nebo je zastavěn a nebo brzy bude.

Jen co vystoupím z autobusu, hned na mě někdo pokřikuje: „Hello my friend, information here! where are you from? Hotel?“ Ještě jsem si na to úplně nezvykl, ale už jsem trochu ve střehu a tak chlapíkovy co mě vede (ale slušně, ne nijak neurvale) rovnou k sobě do kanceláře sděluji že hledám jen levné ubytování a informace o městě. Aby pochopil, že mu big business neudělám. On na to: „map for you, present!“ Ale není present jako present proto už ke mě přistupuje další co stál ještě před chvílí venku. Teď přišla jeho chvíle a nabízí mi ubytování v hotelu. Vezmu si leták a, že si to jako rozmyslím. Nechci ho rovnou odpálkovat, přeceněn jsem si tu nic nezajišťoval a leták se hodí vždy jako nouzovka.Jdu si dát čaj a oba bez váhání přisedají. Začne něco, čemu přezdívám vysoká obchodní škola života. Je libo výlet lodí po pobřeží na 3-4 dny, budou tam i jiní turisté. Vida, že jsem sám mě zkouší nalákat a upozorňuje, že tam budou i English girls, jako by snad byly v ceně. Vysvětluji mu, že zde budu jeden den: „no problem. Máme tu výlet lodí k blízkému ostrovu a zpět. Cože, taky ne?! Tak co takhle potápění……….“ Věřím, že slabší povahy by si u něj něco koupily už jen pro jeho zapálení a energii, kterou do toho dává. Oba to po chvíli zdali i když jeden z nich se vrátil a dost nevybíravě mi řekl, že mám s tím hotelem 5 min. na rozmyšlenou. Pak odjíždí a mám smůlu. Tím to u mě prohrál, s psychologickým nátlakem si na mě nepřijde. Dopíjím a vyrážím i s bagáží do města pěšky. Celkem pěkné město, evidentně přímořská turistická lokalita. Ale jako snad všude v Turecko se po levé straně v dáli tyčí zasněžené vrchy.

Z blízka vykukující stožáry jsou neklamné znamení, že město má i marínu. A pěknou, po chvilce co procházím kolem zavřených informací (je neděle není čemu se divit) zjišťuji, že tu jsou i suché doky. Brousí se, natírá se, spáruje se, staví se a rozpadá se tu pěkná řádka lodí. To už se ale blížím ke svému prvnímu kempu, o kterém jsem se dozvěděl cestou v jednom hotelu. V kempu je pár karavanů jinak prázdno. Aksazlar kemp bude následující den dva mým stanovištěm ovšem bez stanu. Mám jen spacák. Dnes to ale na déšť nevypadá tak jsem klidný. Velký batoh nechávám opřený o strom svému osudu a vyrážím do opuštěné vesnice Kayaköy .