1. Peking – Na večeři u diplomata

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

Je 10 h místního času a po 2h čekání na batoh jsem konečně na cestě do hostelu. Na batoh jsem nicméně čekal marně. Jak tam na pásu postupně kroužilo méně a méně batohů a další už nepřibývaly, začal jsem mít nepříjemný pocit. Pak už tam kroužil jen jeden batoh a nebyl můj. Ještě jsem ho pár kol sledoval a pak jsem se odebral do kanceláře, kde už stál hlouček lidí se stejným problémem. „Váš batoh bude asi ve Varšavě.“ Po chvíli vyptávání mi došlo, že za to „asi“ si můžu dosadit jakékoliv letiště anebo taky žádné. Prostě nevěděli.

Jak projíždím jednotlivými stanicemi metra, šacuji svůj malý batoh ve snaze zjistit, co mi vlastně zbylo. Z oblečení, kromě toho co mám na sobě, ještě softshell bunda a pak ještě špunty do uší. Před odjezdem do Turecka a Íránu jsem se ptal kamaráda, co si všechno s sebou zabalil, když tam byl on. Odpověď zněla, že to nikdy moc neřešil, že si sem tam něco koupil na místě. Napadlo mě, že to v Asii vyřeším podobně, ale netušil jsem, že to budu řešit už první den po příletu.

Celkem rychle jsem se dostal do prvního hostelu. A mé první špatné pocity byly aspoň na chvíli otupeny dobrým dojmem, který na mě udělalo Pekingské metro. Vybudovat tak přehledné metro v tak velkém městě, to si zaslouží smeknout. Z dlouhého seznamu hostelů jsem si opětně vybral v co nejlepším poměru cena/výkon. Takže co nejblíže centru za co nejméně peněz. Hostelů umístěných v původní zástavbě hutongů jsem prošel několik a po 6 z nich mi došlo, že spousta cestovatelů mělo stejný nápad. Další hodina bloudění mezi Pekingskými uličkami a přišel čas využít bundu. Začalo mírně poprchávat a vlhkost byla jako v čínské prádelně. Konečně jsem našel volný hostel, ale měli volno jen na jednu noc. Byla malá naděje, že někdo zruší rezervaci, tak se budu muset další den poohlédnout o kus dál. 6hodinový časový posun na mě začal působit, a tak jsem padl do postele a usnul.

Během mé cesty po Turecku a Íránu jsem si udělal pár přátel, se kterými jsme se shodli, že se ještě musíme vidět. Bill byl mezi nimi. Tou dobou byl dočasně umístěn v Turecku, protože jeho ambasáda v Damašku, na které pracoval, byla uzavřena. Řekl jsem mu o svém plánu procestovat Asii a začít v Beijingu. To mělo být Billovo další působiště, a tak jsme se dohodli, že pokud vše dopadne dobře, tak se setkáme znovu za pár měsíců v Beijingu.

Ještě z pražského letiště jsem v rychlosti napsal Billovi krátký e-mail, že druhý den přilétám do Pekingu a zůstanu 4 dny. K velké smůle ten samý den měl odlétat domů, a tak byla mizivá šance, že se uvidíme.

Když jsem se odpoledne probudil po několika hodinách spánku, první, co jsem našel, byl e-mail. Bill zůstal o několik dní déle, a tak mi nabídl, jestli nechci za ním přijet.

Nakonec se ale jeho odlet odložil o den a tak jsme se hned po mém odpoledním probuzení dohodli, že se sejdeme. Diplomatická rezidenční čtvrť byla od mého hutongu coby kamenem dohodil a zbytek jsem dojel rykšou. Jen co jsem vyšel ven, začalo tak hustě pršet, že jsem si hned pro sebe předefinoval výraz chčije a chčije na čínskou verzi. Spolu s tím jsem vytáhl jediný kus oblečení a děkoval jsem své prozíravosti, když jsem si bundu do deště vyndal těsně před odletem z velkého batohu a přemístil ji do malého. Intenzita se stupňovala a v sandálech mi pěkně čvachtalo. Metro bylo daleko, na hledání autobusu jsem tu byl moc krátce na to, abych se v jejich systému vyznal, a tak jsem mávnul na rykšu. Snad i díky dešti byly stejně všechny taxíky plné. A chlapíka na rykše jsem považoval za rychlejší a hlavně suší způsob. Poté co se řidič už po šesté zeptal místních, kam má jet, jsem vytáhl GPS a navigoval jsem ho sám. V tom spěchu jsem si uvědomil, že jsem si předem nedohodl cenu, a už jsem tušil problém. Ten nastal, když na mě vybalil, že chce 200Y. Nakonec jsem to uhádal i tak na nesmyslných 80Y a s vědomím, že jsem mu zaplatil rýži na 2 měsíce, jsem vešel do jedné z mnoha výškových budov, které v Pekingu rostou jako houby po dešti. Bill je ubytovaný v rezidenční čtvrti a tomu i odpovídal pokoj, ve kterém mě přivítal. Představil mě svým přátelům a kolegům z ambasády a vzhledem k tomu, že byli nachystáni k večeři, byl jsem přizván ke stolu. Jeho přátelé pracují v Číně už několik let a tak ji mají procestovanou odshora dolů. Bill byl v Pekingu měsíc a vlastně se teprve zabydloval a seznamoval se s prostředím. Na rozdíl od většiny jeho kolegů se snaží najít normální ubytování mezi místními a vypadnout co nejdřív z prostředí rezidenčních čtvrtí, kde život probíhá odtržený od okolní reality. Vůbec mě překvapilo, a Billa taky, kolik jeho kolegů po pár letech v Číně nemá ponětí o základních aspektech místní kultury a žijou si uzavření ve svém světě mezi rezidencí, ambasádou a oblíbenými podniky pro cizince. Jeho přátelé u stolu byli velkou výjimkou.

Jeden z prvních postřehů byl způsob boje proti padělkům přímo na místních trzích. Dá se tu pořád koupit vše, od originálů až po naprosté padělky. Není ale výjimkou, že někdo ze zahraniční ambasády nahlásí takovou prodejnu příslušným čínským úřadům a oni zakročí. Prodejnu i majitele zavřou. To si ale mohou dovolit státy, které mají vysokou vyjednávací pozici, jako Kanada, kde v posledních letech probíhají masivní čínské investice. Čína postupně skupuje ty nejlukrativnější firmy a nemovitosti po celé Kanadě.

Bill mě posílá do Silk marketu, abych si tam koupil vše, co na cesty potřebuji, když už se se svým batohem neshledám. Většina zboží jsou padělky, ale i zde je podpultové zboží pro znalce, a to už jsou originály. I tak za zlomek skutečné ceny. Čína je nyní v podobné fázi, jako bylo Japonsko v 70. letech. Nyní je sice pověstná produkcí čehokoliv nízké kvality, ale toto klišé už taky neplatí ve všem. V mém oboru desítky let platilo, že špičkově vybroušené diamanty jsou z brusíren z Izraele a horší kvalita z Indie. Poslední dobou čím dál častěji zaznamenávám názory, že špičková kvalita brusů přichází z továren v Číně. Čínská produkce postupně přechází z nízké kvality za nízkou cenu na špičkové produkty za nižší cenu, než by byly vyrobeny v Evropě nebo v Americe.

Bill druhý den odlétal domů, tak jsme se po 12 h rozloučili a vyrazil jsem do hostelu s myšlenkou na naše náhodné setkání. Poslední, co mě napadlo, když jsem v Selcuku v Turecku sedal do autobusu, bylo, že s tím energickým Kanaďanem budu večeřet o čtvrt roku později v apartmánu v Pekingu….

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.