“Nepohostinný“ Teherán

Ještě v autobusu z Miandoabu jsem si myslel, že jsem právě dostal největší lekci v pohostinnosti a že už mě nemůže nic překvapit. To jsem ale ještě nevěděl, co mě čeká v Teheránu.
Od Teheránu jsem toho moc neočekával. Íránci sami mě upozornili, že v Teheránu tak pohostinní lidé nejsou, a že to je jen velkoměsto plné spěchajících lidí, kde každý myslí sám na sebe. Vlastně jsem tu chtěl strávit 1-2dny maximálně. To by mi plně stačilo na muzeum a návštěvu kolegy. Obojí úzce souviselo s mým řemeslem. Muzeum, které jsem chtěl navštívit, je umístěno v Centrální bance a za přísných bezpečnostních podmínek jsou v podzemním trezoru umístěny perské korunovační klenoty z doby, kdy byl Írán ještě královstvím. Díky náhodnému setkání během cesty ze Selcuku do Pamukkale (Turecko) se mi naskytla možnost seznámit se s íránským kolegou zlatníkem, na kterého jsem dostal kontakt od jednoho cestovatele, který před lety žil v Teheránu.
Vystoupil jsem z autobusu a vše šlo podle očekávání, nikdo si mě moc nevšímal, sem tam jsem zaznamenal zvědavé pohledy, ale to bylo vše. Po chvilce bloudění jsem nakonec nasedl do jednoho autobusu s myšlenkou na to, že mě někam odveze. Směr byl sice správný ale počet zastávek, které mám ujet, nebo další spoj, který mám najít, jsem nechal na náhodě. Párkrát jsem se sice pokusil zeptat na cestu, ale bez úspěchu. Až konečně na jedné zastávce mi naznačil jeden mladík, že mám vystoupit pátou zastávku.
Zastávku Firdousí sq. jsem naštěstí neminul, a tak jsem vystoupil a hodlal jsem si najít na mapě, kde vlastně jsem. Když náhle uslyším: „May I help you?“ To byla docela úleva, konečně někdo kdo mluví anglicky a nestydí se zeptat bloudícího turisty.
Chtěl jsem se dostat do ulice, kde má být víc hostelů. Saif tuto možnost okamžitě zamítl, že je to prý daleko a tak po chvilce přemlouvání, a přemlouvat mě vážně musel, protože jsem chtěl jít spíš do hostelu, jsem nakonec přijal jeho pozvání. Byl jsem moc unavený na to, abych odmítl tohoto od pohledu příjemného člověka, a taky jsem to bral tak, že je to zase další šance jak poznat nové Íránce.
Saif zavolal své ženě, aby pro mě připravila pokoj a vyrazili jsme. Cestou se musel Saif stavit v kanceláři a tak jsem si sedl do parku a čekal. Je ráno a v parku zahradníci zalévají. Celkově je tu dost zeleně i díky velkému množství vody. Zdroj této vody se přitom nedá přehlédnout. Přímo nad Teheránem ční velké pohoří s nejvyšším vrcholem Damavand 5610 m. n. m. Během toho, co rozjímám nad zasněženými vrcholky hor, přichází k zahradníkovi pán, bere si od něj hadici a dlouze se napije. Poté poděkuje a odchází. Už jsem si něčeho podobného všiml v Tabrízu a tak se hned ptám přicházejícího Saifa. Ten mi vysvětluje, že na řadě míst je jak užitková, tak pitná voda. Místa, odkud vytéká pitná voda, jsou viditelně označená, a tak se nemusíte bát přijít do sebemenšího parku a kdykoliv se napít.
Po několika přestupech konečně přijíždíme k Saifovi domů a zjišťuji, že i on patří k těm šťastnějším Íráncům. Seznamujeme se s jeho ženou a rovnou mě odvádí do pokoje po své dceři. Ukazují mi koupelnu. Až si vybalím a dám si sprchu, bude se podávat snídaně.
Saif vidí, že si ředím Zam Zam (místní Fantu) kohoutkovou vodou a tak se mě ptá, jestli taky u nás teče z kohoutku pitná voda. Odvětil jsem, že ano, a dodal jsem, že i navzdory tomu si spousta lidí kupuje vodu v pet lahvích, a často tu samou jakou si mohou doma natočit za neporovnatelně lepší cenu. Některé firmy dokonce tuto vodu stáčí do pet lahví a prodávají ji jako vodu z ledovců. To Saifa pobavilo, protože si před časem stejným způsobem počínala i místní firma.
Oba měli své pracovní povinnosti a tak se slovy „z lednice se vezmi, co chceš a tamhle je samovar tak si udělej čaj“ mě nechali doma a odešli do práce……….
Koukal jsem na íránskou televizi na plazmové obrazovce, hrál kulečník na stolu v obýváku, sem tam jsem si došel pro něco do lednice a sem tam jsem se přistihl, jak čumím do blba a nevěřím tomu, co se zrovna děje. Vzpomínám, jak jsem tak 2 roky zpět se zaujetím a nevěřícně poslouchal na jedné besedě o cestování, jak v Íránu není problém, že vás na ulici osloví cizí lidé a pozvou vás k sobě domů. A teď jsem seděl úplně sám v luxusním obýváku někde na severu Teheránu v bytě lidí, které jsem ještě před třemi hodinami neznal …