Na pospas místním školákům

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

Konečně jsem seděl v autobusu, který jede správným směrem. I tak jsem měl před sebou ještě jedno přestupování a to v Burduru do Aglasun odkud je to už jen 7km na místo zvané Sagalassos. Rozhodl jsem se ale jinak. Nechal jsem si zastavit na poslední odbočce do Ağlasunu s vírou, že někoho stopnu. Nechtělo se mi totiž jet až do Burduru, který je o 70km dále a pak se zase vracet do Aglasunu z části po stejné cestě. Dolmušů okolo mě za ty 3km co jsem ušel projelo dost, některé jely dokonce do Ağlasunu ale žádný mi nezastavil. Když jsem se snažil stopovat tak většina řidičů mě objela velkým obloukem bez jakékoliv známky. Už v první vesnici, kterou jsem procházel se na mě dívali dost zvláštně ale až ve druhé vesnici jsem vzbudil ten správný rozruch. To když jsem procházel místo kde byl zrovna větší shluk lidí, který u jedné stodoly něco řešil. Jakmile mě zmerčili polovička z nich se ke mě vydalo. Pozdravil jsem česky, v těchto místech je jedno jaký jazyk použijete hlavní je tón hlasu. Dále vše probíhalo posunkovou řečí. Po pár posuncích jsem pochopil, že tady dolmuš staví a ten mě tam vezme, a že si mám jít sednout zatím támhle. Čekám v družném posunkovém rozhovoru s místními a najednou si to kolem profrčí dolmuš, Já i několik místních mu vlastně stačíme jen zamávat. Čekám dál, dav se mezitím rozprchl ale to už přijíždí minibus plný dětí jedoucích ze školy. Banda 12 kluků a 4 dívky si to, doslova ženou ke mě. Dívky zůstanou stát opodál, tak jak se sluší, některé přemůže zvědavost a odváží si ke mě přijít až na 2 metry. Valná většina kluků mě ale obsype ze všech strany a různě se překřikují navzájem. 3 nejaktivnější na sebe strhávají veškerou mojí pozornost a zatím co oni na mě turecky já na ně střídavě česky a anglicky. Je to vlastně jedno, já nevím co říkají oni, oni nevědí co říkám já, ale mají z toho strašnou srandu. Jediné co jsem pochopil bylo, že další dolmuš tu jen tak nepojede.
Už si s nimi nemám co říct i když oni na mě pořád něco pokřikují tak nasazuji oba batohy. Tím opětně způsobí velký smích a vyrážím. Trojice hochů mě ještě chvilku doprovází a čtvrtý utíká přede mnou. Směje se, něco gestikuluje a pořád něco pořvává. Míjím rozpadlou chalupu kde se krátce zastavuji a bavím se s otcem mladého výlupka. Napadá mě, že asi předtím pořvával mamí, tatí pojďte se na něco podívat. Jdu další dobrou půl hodinu a na projíždějící auta mávám už jen tak ze zvyku. Rozhlížím se, dá-li se tu někde po cestě pod stromem přespat. Je něco po 17h a měl bych ujít ještě19km do Ağlasunu. Další vesnice a krámek s potravinami. Kupuji si 3 jablka 2 rajčata, jdu platit ale paní jen sedí, usmívá se a dívá se na mě. Není patrná jakákoliv známka po spolupráci, když se snažím dozvědět kolik jako že platím. Přichází mladík, a říká: „one“. Podávám ho paní, ta však nepřijímá a tak si ode mne bere jeden dirham mladík co mi mezitím zabalil vše do pytlíku. Ještě se ptám jestli mě vezme do Ağlasunu, ukazuje že má plno tak se loučím aspoň s ním když pani nereaguje totálně na nic a jdu dál. Podobná scéna jako v předešlé vesnici. Srocení školáků o něco starších ale i tak vypuknou v smích když se ptám na dolmuš. U jednoho jsem zaznamenal snahu o komunikaci v angličtině a tak se dozvídám, že snad za pár hodin. Z mé snahy si stopnou kolem jedoucí auto mají děsnou zábavu, napodobují mě a já jdu dál. Začíná pořádné stoupání a jen tak ze zvyku mávnu na kolem jedoucí náklaďák. A ono to vyšlo! Při pohledu na serpentiny, kterými se valíme řidiči dodatečně ještě několikrát děkuji. Stoupání a klesání, nebere konce. Takových17km bych nechtěl jít pěšky ani bez batohu a odpočatý.

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.