Kermán aneb “Zachraňtě Willyho”

Sapa, Vietnam, Ásie, Vit Lastovka, Jaknacesty.cz (1)

Odjezd do Kermánu jsem nakonec musel odložit až na ráno. Celodenní výlet a prohlídka Persepole a Pasergad se natáhla natolik, že jsme se do Šírázu vrátili ve 22 h krátce po odjezdu posledního volného autobusu. Mně to nevadilo, aspoň jsem se mohl v klidu vyspat v posteli, ale Kian, u kterého jsem byl ubytovaný, musel odložit odjezd do Teheránu o několik dní. Mnou navrhovanou variantu, že si prostě najdu hostel nebo přespím na lavičce na nádraží, rezolutně odmítl, a tak jsme se vrátili k němu domů.
Ráno jsem ještě dostal snídani, podruhé jsme se rozloučili a vyrazili jsme.
Do Kermánu jsem přijel kolem 16. h a spolucestující voják mi pomohl s vybráním hotelu. Rozhodl jsem se, že si povolím opasek a zaplatil jsem nekřesťanských 35 dolarů amerických za noc. Bylo to poprvé, co jsem po více jak dvou týdnech nebyl ubytovaný u místních anebo nepřespával v nočním autobusu.
V bazaru jsem si koupil banány a žlutý meloun. Snědl jsem ho na posezení.
Druhý den jsem vyrazil do města. Ještě v Kermanšáhu bylo na Írán příjemné klima. Zpravidla jsem se potil až po 30 min. chůze. V Súsách jsem se ale začal potit, aniž bych cokoliv dělal, a tady to není o moc lepší. Jen nadmořská výška snižuje teplotu o několik stupňů. Snad každé město, které jsem zatím navštívil, začíná nebo končí na úpatí hor. S Kermánem to není jiné. Jen díky výškoměru si uvědomuji, jak vysoko je město položené – necelých 1800 m. n. m., a to se nad ním tyčí odhadem dalších 500-700 m vysoký masiv.
Rozhodl jsem se pokračovat v turistickém duchu a nechal se odvézt taxíkem až k páteční mešitě na okraji města. Mešita by to byla pěkná, kdyby nebyla pod lešením a kdyby za ní nerostla železná konstrukce další stavby. Už to tak pěkná panoramata nebyla a tak jsem se prošel po okolním hřbitově, kde mě zaujaly umně provedené náhrobky. Jak jsem tak procházel kolem jednotlivých hrobů a míjel se s místními (byl pátek dopoledne a spousta lidí se vydala s květinami uctít památku), sílil zvuk dláta narážejícího na mramor. Najednou jsem stál před kamenickou dílnou a tak jsem vkročil.
Na cestě zpět do města mě čekal ještě Gonbad-e Jabaliyeh neboli Kamenný dóm. Pohled na tuto významnou stavbu byl poněkud zhyzděn betonovou variací na příběh „Zachraňte Willyho“ a „Labutí jezero“. Podobné výtvory jsou v každém sebemenším městě, a čím je město větší, tím víc těchto „uměleckých“ děl tam trčí zpravidla na náměstí. Jsou místa, kam se to hodí, ale toto mezi ně rozhodně nepatří.
I když je interiér dómu zcela prázdný, nachází se v něm minimuzeum s několika kamennými exponáty. Většinou úlomky s různými nápisy a motivy, mezi kterými mě zaujala kamenná deska s arménským písmem a křesťanským křížem.
Po skoro 2 h jsem došel na hlavní náměstí, koupil jsem si velký meloun a po stylu Íránců jsem si s ním sedl doprostřed náměstí na trávu pod strom. A po stylu Íránců jsem i usnul znaven námahou z nicnedělání.

Taky chceš cestovat a žít v zahraničí a nevíš jak na to?

Odebírej osobní cestovatelské rady a tipy ze všech koutů světa

Tvé soukromí je pro mě vším. Když tě cestování přestane zajímat, stačí odhlásit odběr.

Something went wrong. Please check your entries and try again.