Cesta do jeskyní Tam Coc v Ninh Binh

Druhý den jsme se rozloučili s Ronenem, který letěl přímo do Saigonu za svojí přítelkyní, a my s Embar jsme se chystali na další den do města Ninh Binh. To je jen přestupním bodem, odkud se jezdí do Tam Coc.
Do města, nebo spíš na jeho okraj, jsme přijeli ve 12:30 s hodinovým zpožděním. Tam nám bylo vysvětleno, že ti co si zaplatili jen lístek do města si mají teď vystoupit, protože bus pokračuje s turisty co si zaplatili denní výlet jiným směrem. Po dotazu kde je centrum města (místo, na kterém jsme zastavili, centrem rozhodně nebylo), nám bylo špatnou angličtinou sděleno, že je to 10 minut tímhle směrem. 10 min. tímhle směrem to bylo, ale taxíkem. Stál jsem si za tím, aby nás odvezl tam, kam jsme si to zaplatili, tedy do města. Nikdo z vystoupených se ke mně nepřidal, a tak dohadování skončilo, bus odjel a nás 6 se začalo dohadovat, jak se dostat do centra. Taxi bylo nejlepší řešení. Nikde žádné nebylo, a ani kluk, kterého jsme odchytili, nám nakonec nepomohl. Měli jsme kliku, zrovna kolem projížděl místní autobus a tak jsme se nakonec vcelku rychle dostali do města.

Nechtěli jsme ve městě ani přespat a tak jsme se v jednom hotelu dohodli na půjčení motorky a za drobný poplatek pokoj se sprchou až se vrátíme z výletu. Motorka byla za 6 $ plus benzín. Koryto plné bahna ze Sapy bylo nic proti tomuto tankodromu. Asfalt byl, to jo, a místy v něm byly díry, které snad zůstaly po amerických granátech. Světla na cestách mají často informativní funkci, ale jinak si každý jezdí, jak chce. Na skútr se přitom vejdou buď 4 lidi, nebo 4 velké pytle kukuřice, a v několika případech i vypasený čuník přepravovaný na trh ve vedlejší vesnici.
Díky špatnému značení jsme se museli tak o 10 km vracet. Já jsem si ale aspoň procvičil jízdu na motorce. Pohled do krajiny na blížící se homolovité kopce a vedle nich se tyčící těžební věže, které je postupně odkusují kus za kusem, byl dost tristní. I tady už pochopili, že je lepší přírodu nejprve intenzivně využívat, aby pak s velkou slávou mohli o řadu let později revitalizovat. Ve Vietnamu je toho naštěstí pořád dost co obdivovat a v Tam Coc díky ochraně UNESCO se nic netěží. Nalezení hlídaného parkoviště nebyl takový problém. Problém nastal až když jsem chtěl parkovací lístek. Nejdřív mi žádnou stvrzenku dát nechtěl, a když viděl, že se jinak nehnu, vytrhl kus papíru z kalendáře, napsal na něj značku motorky a podal mi to. Já ale chtěl oficiální útržek, a tak s velkou neochotou vešel do kanceláře, vytáhl ze šuplíku nastříhaný červený papírek, dal na něj razítko s datem a opětně napsal značku motorky. S tím už jsem se spokojil, co jiného mi také zbývalo.
Embar mezitím zajistila člun s kapitánem. Jak jsme brzy pochopili, tak atrakcí kromě jeskyň je i způsob plavby. Mladík totiž pádluje nohama, zatímco v ruce má mobil a píše sms.
Na Tam Coc jsme dorazili po 14. h a tak jsou tu kromě nás ještě 3 plachetnice. O to příjemnější je se nechat vést v loďce po řece a pozorovat porostlou hladinu a homolovité kopce. Sem tam k vám připluje Vietnamec/Vietnamka na loďce a nabízí něco k občerstvení, nebo: „one foto, one dolar“. Nabízím mu, že ho taky vyfotím a pak mi taky zaplatí one dolar. Na břehu je chatrč, od které rybář vyjíždí za svým úlovkem.

Když si do loďky lehnete, tak máte možnost pozorovat okolní krajinu skoro z úrovně vodní hladiny. A nemusíte být ani unavení, aby vás kolébání loďky na chvíli uspalo. Tohle na cestování miluji. Ani ne hodinu zpět jsme prožívali adrenalinové chvíle při jízdě na skútru po vietnamském tankodromu a teď pololežím a polosedím ve člunu, poslouchám šplouchání vody, pozoruji homolovité kopce jak se vznáší nad hladinou líně tekoucí řeky. Embar vypadá taky spokojeně. Aby ne, když ještě před pár měsíci dosluhovala povinnou vojenskou službu doma v Izraeli.
Měli jsme ještě čas, a tak jsme sedli na skútr a jeli o kousek dál, kde byla možnost si prohlédnout místní chrám. Řeka se chvílemi ztrácí mezi skalami a v jeskyních, aby pak za nimi zase pokračovala na povrchu. A tak projíždíme kolem stejného toku, po kterém jsme ještě před chvílí pluli.
Zneužití jednoho konkrétního náboženského symbolu má pro lidi západní civilizace velmi hořkou příchuť a vyvolává hodně nepříjemné emoce. Zde v Asii, a Vietnam není výjimkou, je svastika znázorněna na velkém množství chrámů a náboženských staveb. To, co bylo po tisíciletí pozitivním symbolem, bylo během několika desítek let přeměněno na symbol hrůzy a teroru. Ne však naštěstí zde. I ve Vietnamu se svastika zobrazuje v tom původním významu, a dost možná, že jen málo lidí tuší, co to v nás vyvolává. Daleko častěji je možné zahlédnout levotočivou než pravotočivou, které jsem si všiml až tady na bráně blízko Tam Coc. Po schodišti, které se vine podél strmé stěny jednoho z pahorků, se dá vyjít do několika menších chrámů. Ty mají zčásti klasickou konstrukci, ale vnitřní prostor je umístěn v prostoru jeskyně. Když vyjdete až k tomu nejvyššímu a nejmenšímu chrámu, otevře se vám mezi skalami a hustým porostem malý prostor s výhledem na rýžová pole v údolí.