Mám zase batoh

I když Zakázané město je impozantní komplex, po všech těch dokumentech a filmech natočených v těchto prostorách tak trochu zevšednělo. To je ta nevýhoda televize. Vše vám ukáže v takových detailech a záběrech, v jakých to nemáte možnost nikdy vidět i když se pak po letech ocitnete na samotném místě. I přes to, že jste připraveni o první vizuální dojem, který vám dlouhá léta zprostředkovává televize, tak se místy přistihnete, jak žasnete a pro pobavení sebe sama si říkáte: „to jsou panoramata“. Proto mám v čím dál větší oblibě místa, která nejsou zatím tak známá, že by se o nich točily dokumenty, ale to jen dočasně. Jedním z takových míst se pro mě stalo vlakové nádraží v Pekingu. Vím, řeknete si, kdo by si kupoval letenku za 15 000 a procházel celou procedurou spojenou s vyřizováním víz, jen aby žasnul nad nádražím. No, to řekne někdo, kdo neviděl nádraží v Pekingu.

V Pekingu jich je několik, ale já mám na mysli Beijing West Railway Station. To není místo pro samotáře. Naopak, jestli máte rádi lidi, tak sem možná taky nejezděte, nebo se vám to může vymstít. Jestli přijdete včas jako já a neodradí vás ani velikost budovy. Čeká vás ještě nadchod nad silnicí. Ani nepoznáte, že jste vystoupili z eskalátorů. Dav vás svojí hybnou silou uvádí v pohyb bez vlastního přičinění. A nedej bože, že vám spěchající Číňan vyzuje botu. Není-li vám ta bota drahá, nechte ji tam a nevracejte se. Pokud ano, stačíte jí jen zamávat. Dobrá rada je se v nadchodu držet napravo a zábradlí se nepustit. Proudíte tam jako červené krvinky a při první příležitosti vás proud vytlačí doprava, a to je směr do haly s 20 kasami. Ta s nápisem „here speaks English“ je vaše a dalších 30 Číňanů před vámi. Už vás nebudu unavovat. Lístek si nakonec koupíte, a i z nádraží se dostanete ven, ale máte zážitek na celý život. S myšlenkou „nechtěl bych tu být o místních Vánocích“.
A nakonec něco málo ze statistiky. Jen toto nádraží odpraví v průměru 180 000 občanů denně.

Vítězoslavně si pak už jen za 4 Kč kupujete těstovinovou taštičku se zelenými výhonky, která je tak dobrá, že ji do sebe nasoukáte i přes to, jak je horká.
A vítězoslavně i proto, že odjíždíte už pozítří, zatímco všichni vás v hostelu varovali, že budete mít štěstí, když seženete lístek aspoň na odjezd za 5 dní.
V hostelu jsem se pak už jen dozvěděl, že předražený ručník byly jediné mé náklady spojené s nákupem chybějícího vybavení. Z letiště mi přišel e-mail, že mají můj batoh a že mi ho doručí do hostelu. To polská společnost LOT ho nedokázala doručit na čas ani do Pekingu. Už jsem pochopil zkratku LOT. Jako LOTerie s námi letět.